Pohádka o malé ptačí holčičce

Bylo nebylo – malé ptačí hnízdo se krčilo vysoko v koruně stromu. A v tom malém hnízdě bylo jedno nádherné, modrofialové vejce. Ptačí máma byla na něj tak pyšná, že ho ukazovala všem ostatním ptákům v okolí. Jednoho dne náhle vejce puklo a ven vylezla maličká, mokrá ptačí holčička. Ptačí holčička špatně viděla, bylo jí zima a byla trochu vylekaná, a tak máma ji schovala pod křídla, aby byla v bezpečí, zatímco ptačí táta odletěl najít nějaké droboučké, lahodné brouky k obědu.

Po nějaké době, zhruba tak za pár dní či o něco později, začaly ptačímu děťátku růst vlastní hebká pírka, aby mohlo být pořád v teple. Pak pocítilo chuť otevřít oči a dívat se na všechno kolem. Avšak čeho si všímalo nejvíc, byl ten zvláštní pocit hluboko dole uvnitř.

„To bych ráda věděla, co to je, ten divný pocit uvnitř mne“, říkala si ptačí holčička. Jak dny plynuly, ten zvláštní pocit rostl a rostl, a ptačí hočička se divila a divila, co to všechno má znamenet.

Pak jednoho dne uslyšela mámu, jak si cvrliká, když poklízela kolem hnízda. Najednou ptačí holčička věděla, co znamená ten dívný pocit. Chtěla cvrlikat! Ptačí hočička vlastně věděla, že to MUSÍ udělat. A tak aniž by na něco čekala, otevřela ústa a zacvrlikala hlasitěji, než jak to kdy slyšela. Děti, které si hrály v domě, dokonce vyšly ven se podívat, co to bylo za zvuk. Psi začali štěkat a paní z vedlejšího domu, která právě věšela prádlo, přestala a rozhlédla se kolem naslouchajíc.

Ptačí máma, která si holčičky vůbec nevšímala, neboť se zabývala svými domácími povinnostmi, se tak polekala, že pozadu přepadla z hnízda. Ale protože uměla létat, rozevřela křídla a hned leťěla zpět zjistit, co se dějě. Když holčička viděla, že se vrací, měla radost. Když teď věděla, z čeho byl ten divný pocit, cítila, že je čas pro další veliké zasvrlikání, a tak to vyběhlo ven znovu!

V té chvíli se ptačí táta přiletěl z větve, na které předtím trpělivě čekal na brouka. Pak sem přiletěli sousedi od vedle, tety, strýčkové, bratranci a přátelé, až byly všechny větve kolem hnízda zaplněny ptáky, kteří se dívali dolů na holčičku.

Když viděla všechen ten rozruch a cítila všechnu tu pozornost, řekla si ptačí holčička :“None, já jsem skutečně někdo, a to je uvnitř tak dobrý pocit. Asi teď budu skákat nahoru a dolů.“A to také udělala.

Ale potom, ještě dřív, než ptačí hočička mohla zacvrlikat znovu, řekla teta: „Ale my necvrlikáme tak rychle a tak vysoko,“ a jeden z bratranců řekl mámě: „Musíš to zarazit,“ a někdo další dodal: „Měli byste ji naučit správně cvrlikat“.Ostatní souhlasně kývali, dál a dál říkali mámě a tátovi podobné věci.

Ptačí holčička jen seděla v hnízdě a dívala se kolem. Ten radostný, dovrý pocit uvnitř začal mizet. Začínala se cítit velmi zmatená. Začínala se cítit osamělá. A začínala se cítit smutnější a smutnější, protože všichni ptáci měli další a další poznámky. „Moje cvrlikání – to jsem já a já jsem moje cvrlikání“, říkala si ptačí holčička sama pro sebe. „Ale všichni tihle ptáci , kteří jsou starší a větší a chytřejší než já říkají, že tohle není to správné ptačí cvrlikání“. Tohle znepokojovalo ptačí holčičku velmi, velmi silně – tak moc, že všechny radosné a dobré pocity uvnitř se ztratily. Ptačí máma toho moc neříkala, protože byla taky zmatená a v rozpacích z toho, že všichni přátelé a příbuzní si myslí, že je špatná matka. A ptačí táta se pokoušel předstírat, že se nic nestalo – odleťěl, jsa tak jako jindy velmi zaneprázdněn hledáním červů a brouků k obědu.

To způsobilo, že ptačí holčička tůstala velice osamělá a neměla nejmenší chuť do cvrlikání. Vlastně se bála vůbec to znovu zkoušet. Den za dnem rostl uvnitř pocit smutku a samoty. Každý den seděla sama na kraji hnízda nebo na některé blízké větvi, protože teď už její pří dorostlo. Jedinou zábavou v životě bylo pro ni poskakovat na větvích kolem.

Někdy se zastavili její bratranci, cvrlikali hráli si a vybízeli ji aby se k nim přidala. Avšak kdykoliv se ptačí hočička odvážila zacvrlikat, byť i co nejtiššeji, říkali – „Ale takhle my necvrlikáme. Buď se naučíš být jako my, nebo si s tebou nebudeme hrát.“ To vyvedlo ptačí hočičku natoli z míry, že z ní zacvrlikání stejně vyskočilo, a pak se ostatní ptáci snažili ji překřičet, peří lítalo a všechen ten hluk způsobil, že paní z vedlejšího domu vyběhla a bušila do pánvičky, aby je všechny zaplašila. A tak se ptačí hočička přestala pokoušet hrát si s ostatními ptáky a jen seděla den za dnem úplně sama vedle hnízda.

Pak jednou letěla kolem moudrá, stará sova a viděla osamělou ptačí holčičku, která vypadala moc a moc smutná. Slétla dolů k hnízdu. Když se ptačí holčička podívala do vlídné tváře velké sovy, něco uvnitř pocítilo bezpečí a právo na otázku: „Co to vlastně dělám?“

Stará sova se tiše přesunula k ptačí holčičce řekla: „Když se uvnitř uklidníš, můžeš skoro slyšet, jak k tobě mluví. Poslouchej ho. Je v celé té změti pocitů nějaký, který víc než ty ostatní potřebuje, abys mu naslouchala?“

Tiše začala ptačí holčička proukoumávat všechny pocity v těle pod novým, narůstajícím peřím. Stará sova neříkala nic, ale ptačí holčička cítila její uklidňující přítomnost, a to jí pomáhalo zůstat uvnitř sebe se svými pocity. Netrvalo příliš dlouho a tělo jí řeklo: „Je mi hrozně, hrozně smutno.“ A tak to staré, moudré sově řekla. Pak se sova velmi tiše posunula ještě blíž k ptačí holčičce a řekla: „Můžeš se k tomu smutnému místu v sobě přiblížit, tak jako se já přibližuji k tobě, a dát mu vědět, že jsi tady a že mu budeš trpělivě naslouchat?“

Z toho, jak stará sova byla u ní, cítila ptačí hočička, jak má být u svého smutného místa. Posouvala se stále blíž ke smutnému místu uvnitř. Ona a sova byly spolu velice potichu. Po nějaké chvíli sova tiše řekla: „Teď si dovol v tělě doopravdy procítit, jaké to je, být vedle svého smutku tak, jako jsem já vedle tebe.“ A pak se obě ještě víc ztišily, jak se ptačí hočička pokoušela právě toto udělat. Po chvíli stará sova tichým šeptem jemně povzbudila ptačí hočičku, aby zůstala u smutného místa. Řekla: “ Nech si čas a naslouchej tomu místu uvnitř, protože když ho budeš cítít, poznáš, že ti chce něco říct“.

To pomohlo ptačí hočičce být velice tichá a přítomná ve svém těle a u smutného místa uvnitř. Vlastně cítila, jakoby stará sova byla přímo tam s ní a tím to pro ni bylo snazší – protože to bolelo a ona měla strach.

Jak minuty míjely, ptačí hočička si uvědomila, že smutné, trpící a polekané místo se už necítí tak zle, protože už není samo. Najednou jí došlo:“Je to lepší pocit, když nenechám svá smutná, vylekaná zmatená a osamělá místa samotná. Měla bych se o ně starat a hrát si s nimi!“ A pak to ptačí hočička řekla přímo nahlas staré sově, která se jen usmála a odpověděla: „Dej si teď čas na to, aby sis všimla, jak tohle cítíš ve svém tělě. “ Ptačí holčička si tedy všímala, jak tato slova prožívá ve svém těle. A téměř okamžitě si povšimla, že smutné místo se teď necítí tak smutné. „Myslím, že mi to chce říct něco jiného,“ řekla. Na to sova odpověděla: „Jen zůsta’n tam uvnitř s tím, jak to cítíš, a trpělivě poslouchej“.

Náhle se ptačí hočička podívala na velkou šedou sovu, jak trůní vedle ní, a řekla: „Cvrlikat!“ „Ano, to je ono, já potřebuju cvrlikat a cvrlikat a cvrlikat a cvrlikat!“ A ptačí hočička začala cvrlikat a usmívající se sova odletěla se slibem, že se zase vrátí, když ji ptačí hočička bude potřebovat. Ale čím víc ptačí hočička cvrlikala, tím líp se uvnitř cítila. A tak cvrlikala a cvrlikala, den za dnem, týden za týdnem, dokonce i tehdy, když sousedi vypadali otráveně a tety a strýcové letěli kolem a vyjadřovali svůj nesouhlas. Ptačí holčička si nevšímala toho, jak se kaboní, a stále cvrlikala tak, jak to cítila jako dobré.

Ačkoliv ptačí hočička cvrlikala na větvi pořád ještě sama, uvnitř už nebyl žádný smutek ani zmatek. Smutek a zmatek už nebyly samy, protože ona vcházela dovnitř, aby byla s nimi, a tak se staly jejími přáteli. Vlastně jí mohly říci, co chtěly, a tak už neměly pocit, že by se jich musela bát. Mohly teď říci to, co jí říci potřebovaly, a to změnilo způsob, jak ona je prožívala v těle. Jednou se ptačí hočička cítila uvnitř velmi zvláštně a přitom pěkně. Zase se vrátil ten podivý pocit, která měla kdysi dávno. „To bych ráda věděla, co je to tentokrát,“ pomyslela si.

Jak dny plynuly, zvláštní pocit uvnitř sílil tím víc, čím víc čím ptačí hočička cvrlikala, až cítila, že už to právě musí ven.

Pak jednoho slunečného rána, když se ptačí hočička probudila a otevřela ústa, aby zacvrlikala, vyšel z nich ten nejkrásnější zvuk, jaký kdy kdo předtím slyšel. Ptačí hočička začala zpívat! Nebylo to obyčejné zpívání, ale krásnější než byl zpěv jejích příbuzných a ptačích sousedů. Všichni ptáci přestali cvrlikat a užasle naslouchali. Psi dole v ulici přestali štěkat a děti jdoucí do školy si přišly poslechnout. Brzy lidé z okolí přicházeli jen tak si sednout pod strom na trávník a naslouchat krásnému zpěvu ptačí hočičky. Trylkovala sem a tam mezi dvěma tóny tak rychle, že to znělo jako jeden plný tón, a tím byl její zpěv líbeznější a melodičtěnší než u jiných ptáků. Tak zpívala a zpívala a zpívala pro každého, ale nejvíc ze všeho pro sebe.

Všichni ostatní ptáci si mezi sebou říkali: „Proč my nemůžeme zpívat taky tak? Proč je ta ptačí holčička tak jiná?“ Kdyby ptačí holčička a moudrá, stará sova (která také přicházívala poslouchat) tohle slyšely, jistě by se umály a zamrkaly by jedna na druhou.

A tak ptačí holčička zpívala každý den stále krásněji, protože nikdy nenechala ta zvláštní citová místa uvnitř sebe samotná.

Pohádka o focusing z knihy „Za hranice mýtu o dominanci“ (1993). Přeložil Karel Kopřiva.