Úžas z dětství

Pro děti a také pro nás je život stvořen tak, že ho můžeme vnímat jako Lourdy. Je stvořen tak, aby mohl být každodenně naplněn zázraky, pokud víme jak „bydlet na našem vlastním dvorku“ nedominujícím způsobem. Lidé tomu říkávali „kontemplace“ a mysleli si, že je to vyhrazeno mnichům a asketům. Dnes víme, že je to nezbytné pro nás všechny, prostě proto, abychom byli lidmi a nezničili sebe a svět kolem nás. Věřím, že toto spirituální uvědomování je hluboce zakořeněno v zážitku úžasu, který známe z dětství. Též jsem přesvědčen, že tuto zkušenost, která je přístupná nám všem, můžeme přivolat jako zdroj pomoci při hledání cesty skrze zneklidňující a obtížné životní problémy. Smyslem této kapitoly je pomoci vám hledat ve vlastním dětství něco, co může sloužit jako velmi osobní průvodce a vnitřní zdroj spirituálního růstu a dospělého řešení problémů.

Úžas se pro mne stal důležitou vstupním branou ke spirituální zkušenosti proto, že přináší do mého života něco spásného, co se absolutně vymyká mé kontrole. Když znám všechny důvody, proč mne nějaký problém tísní, a pak skrze focusing jsem překvapen úplně odlišným řešením nebo směrem, které umožňují, aby se změnily nejen mé myšlenky, ale i mé pocity, pak cítím, že uvnitř stoupá úžas.

Vím, že ve svých dospělých zážitcích úžasu nacházím Boha. Když jsem překvapen milostí, jakou je třeba dar, který může přijít skrze focusing, zdá se mi, že jsem zachytil odlesky jiného světa. Chci napsat o několika zážitcích, které mi pomohly rozvinout v sobě tělesně prožívaný postoj otevřenosti k dospělému překvapení milosti – a zvláště otevřenosti k milosti v bolestnějších životních tématech. Píšu to s nadějí, že vás, čtenáře, to možná povzbudí k napojení se na zdroje ve vašem vlastním dětství, abyste našli podobnou posilu a směr pro svou spirituální cestu.

Jako chlapec, který vyrůstal v kalifornských horách Sierra Nevada, jsem býval obklopen takovou neuvěřitelnou krásou přírody, že zcela přirozeně jsem si navykl nořit se do zvuku větru ve stromech nebo ptáků a hmyzu v jarní svěží trávě. Letní plavání v kaňonu blízké řeky, procházky podél potoků a v lese, výlety k vysokým vrcholkům se sněhovými čepičkami – to bylo pozvání, aby se všechno ve mně otevřelo a bylo to přítomné.

Živě si vzpomínám na jedno prázdninové místo, které jsme nazývali naší „Skálou slunečního západu“. Když jsem byl velmi malý, brávala matka během několika letních týdnů mne a mou sestru na vycházku z naší chaty dolů k řece, která se stříkajíc řítila skrze obrovské balvany, jak sněhové masy nahoře tály a hnaly se k moři. Měli jsem svůj pravidelný rituál. Téměř každý večer po večeři, krátce předtím, než slunce začínalo zapadat, jsme se vydali po této cestě dolů. Když jsme došli k okraji řeky, vyšplhali jsme se na obrovskou, hladkou žulovou kupoli, která byla v mých dětských očích velká jako malá hora. Z vrcholku jsme uviděli hluboko dole křivolaký kaňon vedoucí k západnímu obzoru, kde zacházelo slunce. Škrábali jsme se přes povětřím poznamenaný skalní povrch a dostali jsme se přímo k našemu oblíbenému místu. Byl to přirozeně vzniklý zářez, jakoby tu někdo vyřezal lavici, kde jsme se všichni tři mohli přitisknout na skálu, z níž sálalo teplo, jak ve vysokohohorském vzduchu rychle nastupoval večerní chlad.

Matka nám pak připomněla, abychom byli „tiše jako myšky“ a otevřeli se vůči teplu ze skály, řevu vodních kaskád, měnícím se obrazcům mraků a proměně barev. Byly to vzrušující momenty očekávání. A pak se to stalo! Celý svět se stal ohnivě rudý a poté se zklidnil do jemně růžové, když zářící koule nás v nezapomenutelném finále opouštěla za tmavnoucími siluetami v údolí hluboko pod námi. Byl to zážitek, jaký se dítě rychle naučí nerušit myšlenkami či slovy.

Mnoho let později, po nekonečných semestrech „vzdělávání“ a universitních hodností, jsem se vrátil k této zkušenosti, abych našel směr a pevný základ dalšího růstu. Čas, který jsem jako dítě strávil na „Skále slunečního západu“, mi vždycky připadal jako zázrak. Velkolepé barevné finále, které uzavíralo každý letní den, povzbudilo zvláštní otevřenost. Západ slunce nebylo možno měnit, jenom pozorovat. Při tomto usebrání jsem se naučil hodnotit odlišný druh vědění v mém těle. Nebylo to vědění, které něco „vyřeší“, nýbrž jsem se naučil „být s“. Byl to pro mne důležitý první krok k tomu, co později mělo přijít přes focusing.

Pozornost vůči tomuto „odlišnému druhu vědění“ je první věcí, kterou chci zdůraznit. Cosi v úžasu dětství mi říkalo, že můj zážitek slunečních západů na skále přesahoval slova a myšlení. To, co stále v silné podobě přetrvává po všechna ta léta od oněch časů, není pouhá vzpomínka na „to, co jsem viděl“, nýbrž pocit „jak jsem byl přítomen“ v této dětské podívané. Chvějivá plnost této události nepochází z informace, kterou má dospělá mysl může nyní reprodukovat a verbalizovat. Spíše pochází z jistého posvátného bdělého soustředění v těle. Toto bdělé soustředění událost znovu zpřítomňuje nejen v duševní paměti, nýbrž zastoupením tělesně prožívaného poznání této zvláštní chvíle.

Spiritualita tohoto zážitku spočívá ve skutečnosti, že takové tělesně prožívané poznání jaksi překračuje chronologické časové limity. Vybavuje se znovu nikoliv jako nějaký bledý přízrak své dřívější podoby, ale se vší chvějivou rezonancí a tónováním, jaké měl originál. Má tutéž barvu. Pocit z něj je to, co přetrvává. To je to, co vnáší do vzpomínky vzrušení. Událost sama, historicky omezená a nyní uvězněná v čase, posloužila jako jakýsi moment milosti pro průlom do tělesně prožívaného poznání nějakého trvalejšího vědomí, které zcela doslovně překračuje chronologický čas. V takových chvílích plnější přítomnosti zjištujeme, že jsme skrze svá těla chyceni do vědomí, které plyne mimo minulost, přítomnost a budoucnost. Je-li jednou prožit, přetrvává tento více kontemplativní druh poznání („bytí v tom“) navždy, a to zcela doslovně. Malý kus „Tajemství“ pronikl do lidského vědomí.

Druhý druh poznání („zvládat“), spojený s potřebou kontroly, je vždy spoután časovostí. Nakonec selhává a musí být odstraněn, jak se to nakonec děje s každou formou kontroly. Avšak první druh poznání ( „být s tím nebo v tom“), který se rodí ve chvílích úžasu dětství, nás přivádí k jistému hlubšímu Tajemství Přítomnosti, které – řečeno slovy Písma – „oči neviděly, uši neslyšely, ani to nikdy nevstoupilo do lidské mysli jako představa“. Naše těla jsou pojítkem k tomuto neuvěřitelnému světu Ducha.

Chvíle úžasu dětství tak zde stojí jako trvalý zdroj, skrze nějž můžeme přerůst tyranii rozumu. Takové zvláštní chvíle přetrvávají v našem tělesném poznání. Jsou stále přítomné nyní a přetrvávají jako výsostné připomínky celistvosti, jež překračuje veškeré myšlení a kontrolu.

První krok k tomu, aby se toto poznání stalo pro vás skutečné: Můžete si vzpomenout na nějakou událost nebo na zvláštní chvíli v dětství, jejíž pocit ve vás stále zůstává živý? Většina z nás si snadno připomene traumatické okamžiky, kdy přispěchá nazpět bolest z hrůzy, podobná strhávání strupu z rány. Ale ponechme ted‘ tento druh vzpomínek stranou. Zaměřte pozornost na zážitky, kdy jste byli naplněni úžasem, posvátnou bázní, kdy jste se otevírali v radosti, kdy jste „nechali věci plynout“. Především si zkuste vybavit chvíli, kdy pocit z nějaké situace či události vás úplně přenesl mimo potřebu o ní jakkoliv přemýšlet. Byli jste „v tom“ způsobem prožívaným v těle, jako když si užíváte zhoupnutí na houpačce a netěšíte se z ničeho jiného než ze samotného houpání. Nechte si právě ted‘ chvíli na to, abyste si vybavili nějaký takový dětský zážitek.

Když toto děláte, můžete postřehnout, jak „cítí ten zážitek vaše tělo“ – ne jen tehdy, ale zrovna tak i ted? Jaké je to uvnitř, když necháte tento „minulý“ okamžik vyrůst a vyjevit se? Jak se cítí vaše tělo při tomto vzpomínání? Co se děje ve vaší hlavě?

Vzpomínám si, jak kdysi během jednoho kursu jsem požádal o reakce na podobné jednoduché cvičení. Jedna účastnice okamžitě odpověděla, že její tělo se cítí uvolněné, otevřené, úplně přítomné, zatímco její myslící hlava má „polední přestávku“. Všichni jsem se smáli humoru v jejím postřehu, snad proto, že odpověd‘ byla tak výstižná. Nikomu z nás nešlo tehdy o to, vyloučit ze hry klíčovou roli rozumu, abychom ho pak mohli objevit jako důležitou složku lidského vědomí. Ale všichni cítíme v kostech, že za myšlením a kontrolou existuje ještě jiný svět. Cesta do něj vede přes ono zvláštní vědění v našich tělech, které se začalo vynořovat ve chvílích dětského úžasu.

O co se zde tedy jedná? Po mnoha letech, kdy jsem dospělé lidi učil focusing, vím, že u většiny lidí vyvolala zážitky typu „nechat věci plynout“ krása přírody, takže úžas není v jejich životech neznámý. Avšak velmi často si dospělí lidé neuvědomují, že takové zážitky mohou být užitečným krokem pro focusing na bolestná témata, která blokují nebo kterým se vyhýbají, jakmile se o focusing pokusí. Zjistil jsem, že když dospělý člověk chce znovu získat tělesný pocit „nechat věci plynout“ tak, že začne s něčím neohrožujícím, jako jsou zážitky v přírodě ve zvláštních radostných chvílích dětství, pak mu to poskytne konkrétní tělesný vjem pro uvolnění svalů a vyprázdnění hlavy od kolotoče myšlenek. Takové cvičení samozřejmě nikterak není nátlakem na to, aby se přihodil akt milosti, ale vytváří atmosféru tělesné otevřenosti. Můžeme to přirovnat ke znovuoživení pocitu z psaní na stroji nebo z bruslení po letech, kdy jsme se těmto činnostem nevěnovali. Naše těla znají správný způsob, nejlepší nastavení pro celost, avšak naše hlavy jsou příliš často naplněny „katastrofickými očekáváními“ a ty bohužel řídí dny našeho života. Místo toho, abychom si všímali toho, co naše tělo skutečně ví o nějaké právě se odehrávající životní situaci, potácíme se jako bezmocné loutky ochromené běsnícím požárem strachu, jenž řádí v našich mozcích

Zkušenost, jak s tím naložit, je však už v nás. Vybavení zážitků úžasu z dětství může reprezentovat (reprezentovat, znovu zpřítomnit) otevřenější fyzické držení a pocit „být přítomen“, „nechat věci plynout“ bez myšlení a verbalizování. Když jsme tuto důvěrně známou zkušenost obnovili, můžeme pozornost obrátit k „obejmutí“ nějakého bolestného tématu, které držíme na vzdálenost paže. Toto je krok „vnímavé přítomnosti“, který při focusing často potřebujeme. Někdy také pomáhá, když vás někdo druhý vede. Taková podpora často umožní radikální průlom. City, které byly po léta blokovány, konečně dostávají možnost hovořit a být slyšeny. Doufám, že tato vzpomínka na mé vlastní hledání, jak pochopit tyto kroky, je bude moci objasnit i vám.

Věřím, že úžas je velká milost, zvláště v životě dítěte, protože vštěpuje hluboký hlad a směr pro další život. Je to první rozhodující krok, který – je-li sycen – může položit pevný základ pro budoucí spirituální růst. Jako dospělí však potřebujeme učinit další kroky, a tak jsem musel těžce usilovat o to, abych toto poznání ze doby svého mládí neztratil, ale abych ho prohloubil a dál se z něj rozvíjel.

Pro většinu z nás život trvale přináší bolestné a úzkostné zážitky, na které reagujeme silnými city. Protože jen vzácně nás někdo naučil být s takovými city způsobem známým z focusing tak, aby se mohly měnit, dál je po celá léta nosíme uvnitř sebou jako otevřené rány. Mohou to být malé rány, ale i nevelký řez potřebuje patřičné zhojení, jinak je trvalé zdraví těla ohroženo.

Po léta jsem se divil, proč se mé rány nehojí – s přihlédnutím k tomu, jak moc jsem se modlil. Zklamání plynoucí z tohoto výdeje úsilí s tak zanedbatelnými výsledky mne vedlo k tomu, abych začal hledat klíče ke změně jinde. Jakýsi vnitřní hlas mi stále říkal, že určitý léčivý zdroj je v mém dětském zážitku „být prostě v tom“ a nepokoušet se sám dávat věci do pořádku nebo je řešit, nechávat svou „kontrolní jízdu“ Bohu. Jak si však počínat? Jak bych se mohl záměrně tímto způsobem uvolnit do prožívání něčeho, co mne opravdu zranilo či vyděsilo? Nemohl jsem najít v sobě žádné pozvání či otevřenost vůči možnosti pobýt s tím, co je bolestné, stejným způsobem, jako mne to vtáhlo do prostého bytí v kráse přírody. Jak bych to mohl udělat s něčím obtížným, když mou bezprostřední reakcí bylo odsunout to pryč nebo snažit se odvést svou pozornost jinam?

Pak jednoho dne, když jsem se pokoušel o focusing a současně jsem zjištoval, že se tomuto procesu bráním, vynořil se mi obraz z doby dětství, z jednoho ospalého, dávno uplynulého léta. V tomto obrazu jsem ležel na gumové matraci, která se líně vznášela nedaleko břehu jezera. Poryvy větru mne stále odstrkovaly dál do hloubky, kam jsem plout nechtěl. Nakonec si úmorná snaha udržovat se blízko okraje jezera spolu s uspávajícím slunečním teplem vybraly svou daň. Řekl jsem si . „K čertu s tím“. Přestal jsem se snažit a povolil jsem si prostě být v tom, co se bude dít – ve větru a všem ostatním. Unášelo mne to do jezera ve směru větru, který mne zavál, kam se mu chtělo. Spolu s tím přišlo nepopsatelné zborcení hranic a hluboký pocit jednoty. Slunce, vítr a vodu jsem cítil tak, jakoby byly stejně tak ve mně jako mimo mne.

Jak se tento zážitek vrátil, vzpomněl jsem si, jak jsem se cítil uvnitř, když se uvolnila tuhost v těle s tím, jak jsem se vzdával myšlení a zároveň jsem tomu tak chtěl. Bylo to, jakoby se všechny mé póry otevřely a dovolily čemukoliv kolem mne dostat se dovnitř. Vzpomínám si, jak uklidňující pocit to byl, když jsem si toto ještě jednou vrátil. Krása a příroda vždycky snadno ústily do této podoby. Neobjevila se žádná touha to pojmenovat, řešit, měnit či analyzovat. Nesnažit už o kontrolu, ale. být otevřený, vnímavý a být do této míry „zranitelný“ – všechna tato důležitá vodítka jsem cítil jako výstižná.

Zároveň však bylo zapotřebí ještě něco víc, další krok za toto tělesně prožívané uvolnění. Věděl jsem, že musím opustit snahu „zvládnout ten pocit“ stejně tak, jako jsem dříve opustil snahu zvládnout vítr a udržet svou polohu proti proudění na jezeře. Tuto část obrazu a vzpomínky jsem cítil jako dobrou. Ale jak bych to mohl udělat s bolestnými, těžkými vnitřními pocity, které jsem byl zvyklý držet od sebe na délku paže? Znovu a znovu jsem se ptal sám sebe: „Je skutečně možné uvolnit se do negativních pocitů a strachů tím samým způsobem, jak jsem to celý život dělal s přírodou a krásou?“ Existuje nějaký způsob, jak se odvážit nekontrolovat bolest, neodstrkovat pryč děsivé věci, pochybnosti o sobě a to, co je v životě nepochopitelné, když tyto jsou uvnitř mne právě přítomné ? Stín, odvrácená strana je stejně skutečná jako krása přírody, avšak já ji nevlastním či nenechám ji k sobě mluvit. Co ještě musím udělat, aby se toto stalo?

Pak o několik měsíců později při sezení focusing věnovanému témuž palčivému problému, se jako odpověď objevil obraz plačícícho dítěte – dítěte, které prostě potřebovalo, aby je někdo beze slov láskyplně vzal do náručí. Pokračoval jsem dále a pokoušel jsem se vytvořit pocitové klima, které bych chtěl přenést na trpící dítě, nyní však kolem témat a pocitů v mém životě, které se vynořovaly při focusing. Byly to pocity, do nichž jsem se instinktivně bránil vstoupit. Nyní jsem se však pokoušel představit si ta témata, na něž jsem se soustřed’oval při focusing, ale od nichž jsem se zároveň držel zpátky, jako dítě, které potřebuje cítit, že jsem přítomen s otevřeností, vlídností, vřelostí, trpělivou péčí, nasloucháním – to vše beze slov a bez myšlení. Pokoušel jsem se vytvořit atmosféru cítěné přítomnosti kolem celé věci, nikoli jen přemýšlením v hlavě, ale tím, že nechám své tělo předat toto sdělení. Někdy jsem si dokonce představoval sebe, jak chovám nebo houpám bolestné či úzkostné city stejně jako bych choval plačící dítě. Zjistil jsem, že pomáhá, když svou ruku jemně, s pohlazením či s laskajícím pohybem položím na tu část těla, kde to cítím nejvíce. Fungovalo to! Rozhodující, možná nejdůležitější část skládačky zapadla na své místo.

Zjistil jsem, že když vytvářím tuto „pečující cítěnou přítomnost“ kolem nějakého tématu, že se mohu odvážit tělesně se nechat zanořit do strachu či bolesti stejně jako jsem se předtím otevřel vůči úžasem naplněnému dětskému prožitku přírody. Tento přátelský, jemný, vřelý dotek mého vlastního trpícího místa způsobil ten rozdíl! Uvnitř tohoto klimatu jsem byl schopen uvolnit se k tomu, abych je opravdu držel, abych cítil, jak je nesu uvnitř sebe, a abych jim nakonec nechal čas říci mi své příběhy a osobní význam. Chovat tyto negativní prožitky stejně jako kdybych choval trpící dítě bylo pro mne tak konkrétní a reálné, že to uvolnilo odpor být s nimi při focusing.

Uvědomuji si, že každý člověk musí najít svůj vlastní způsob, jak si přisvojit svůj vlastní stín a jak mu naslouchat. Všichni se snažíme držet tohoto zdánlivého „démona“ v patřičné vzdálenosti, avšak dozrávající celistvost v nás nemůže nikdy růst bez jistého „přátelského slyšení“. Kdykoliv k tomuto dojde, je to vždy kvantový skok v osobním spirituálním vývoji.

Doufám, že tyto poznatky z mého dětství povzbudí ty z vás, kteří pracujete s dětmi nebo máte vlastní děti, vnuky, neteře či synovce, k podporování jejich touhy po úžasu – důležité vstupní bráně k focusing i k spirituálnímu růstu. Možná, že jim pomůžete najít ono zvláštní místo na zahradě nebo u okna za deštivého dne či v parku, kde může dojít k uvolnění. Uvolnění do tajemství nějaké květiny nebo obrysu pavučiny, tvořivého rizika nebo nějaké sněhem ozdobené větve může proniknout dále a naučit ono dítě víc než všechny vaše myšlenky a slova mohou vůbec předat.

Vědět, jak se nechat vnořit do přírody, krásy, vzrušení a úžasu – to je vstupní brána dítěte k focusing. S tímto základem důvěry a rozšířeného já, k němuž je možno se vrátit zpět v pozdějším věku, kdy „smyčky a šípy nesnesitelné štěstěny“ začínají dopadat, mohou být vedeny k užití téhož procesu „nechat plynout“ u bolestných, úzkostných míst. Děti potřebují osobní, vnímavou přítomnost dospělých – a to dnes více než kdy dříve. Tato jim sděluje cosi o nich samých v jejich tělech, co nic jiného nemůže učinit.

Vždycky stojí za to vést dítě k bráně Tajemství a pak tam společně v úžasu čekat. Je mou nadějí, že to, co jsem si vybavil a o čem jsem přemýšlel na těchto stránkách, může podpořit osamělý boj některých rodičů, jak proniknout a vyvážit ten ohromující hluk a neustálou zaneprázdněnost, které otupují naši přítomnost s dětmi. Možná, že také vás to pohne k tomu, abyste pozvali nějaké dítě do světa, který je více vzrušující než tento zmatek – do světa úžasu v tomto dítěti.

Z knihy „Za hranice mýtu o dominanci“ (1993) přeložil Karel Kopřiva.