Historie focusing
Duchovním předkem focusingu byl americký psychoterapeut Carl Rogers, který založil jeden z nejvýznamnějších psychoterapeutických směrů – tzv. psychoterapii zaměřenou na klienta. Rogers zdůrazňoval terapeutova vcítění, jeho opravdovost a hluboký respekt vůči klientovi jako nejpodstatnější prvky terapie. Ze své vlastní zkušenosti postřehl, že „když jsem zajedno se svými pocity, ony se změní“.
Autorem metody focusing je Rogersův žák, psychoterapeut, filozof a výzkumník Eugene Gendin. V šedesátých letech uskutečnil rozsáhlý výzkum účinků psychoterapie. Výzkumný tým si kladl otázku, jak to, že psychoterapie hmatatelně pomáhá jen v menšině případů. Analýza záznamů tisíců terapeutických sezení vedla k závěru, že pacienti, kteří později měli z terapie prospěch, dovedli už od počátku vnímat, jak nesou své problémy ve svém těle, a hledat pro tyto pocity přesnější výraz. Gendin pak vypracoval metodu, jak se lidé mohou tuto dovednost naučit – focusing. Uvědomil si, že je užitečná nejen při psychoterapii, nýbrž jako způsob, jak přistupovat ke všem životním tématům – malým či velkým, bolestným či příjemným. Nejznámější Gendlinovou knihou je Focusing (Everest House, New York, 1978).
Gendlin měl a má mnoho žáku. K prvním z nich patřili Edwin McMahon a Peter Campbell, kněží a psychologové, kteří se zabývali otázkou vztahu mezi náboženskými praktikami a duševním zdravím, resp. patologií. Rozpoznali společné prvky mezi focusingem a křesťanským postojem ke světu a ocenili tuto metodu jako cestu ke zdravé spiritualitě. Spiritualitu zakotvenou v těle nazvali „biospiritualitou“. Ve svých knihách (např.: P. Campbell, Ed. McMahon: „Biospirituality“, Loyola University Press, 1985 a Ed. McMahon: „Beyond the Myth of Dominance“, Sheed and Ward, Kansas City 1993) zdůrazňují, jak dnešní lidé naléhavě potřebují kultivovat způsoby kontaktu se svou vnitřní podstatou i s tím, co člověka samého přesahuje. Zhruba 25 let vyučují focusing nejprve v křesťanském prostředí (řádové sestry, misionáři), později i pro nejširší veřejnost. Zdůrazňují vliv, jaký focusing může mít na kvalitu mezilidských vztahů. Jestliže dva lidé provázejí jeden druhého při focusingu, učí se oba vzájemně respektovat svou zranitelnost, učí se vztahovat se k sobě bez nadřazenosti a podřízenosti.
Pověst o příchodu Focusingu do Čech
(aneb: Dědeček Ivan Kolář vypravuje)
Postavy a obsazení:
Edík a Pít: Edwin McMahon a Peter Campbell, kněží a psychologové, kteří se zabývali otázkou vztahu mezi boženskými praktikami a duševním zdravím, resp. patologií.
Karlík: PhDr. Karel Kopřiva, CSc., psychoterapeut a psycholog
Ivánek: Mgr. Ivan Kolář
Milé děti, hezky se přikrejte peřinkama a poslouchejte.
Dávno tomu, asi v roce 1994 nebo 1995 (to už si má neochvějná paměť nepamatuje), měl v daleké Kalifornii (to je za mořem v Americe) dědeček Edík několikrát za sebou sen, ve kterém se mu zdálo, že v nějakém městě Praze jde po mostě a proti němu malá holčička celá v bílém. Když pak zjistil, že v té Praze žije jeho oblíbený panovník Havel (Ed a jeho kamarád Pít byli nadšenými členy jeho fanklubu), došel k názoru, že ten sen má nějaký hlubší smysl a spirituálně existencionální význam. Proto se oba kamarádi rozhodli, že svou pravidelnou každoroční cestu do Anglie zahájí v Praze, neb je to docela blízko. Protože však nikdy v Praze (ani v Čechách) nebyli, poradili se se svou kamarádkou Žanetkou (Janet Abels), která bydlela ve velkém městě Ňujórku a coby malá holčička v Čechách žila. Ta sice v Čechách žádné vhodné kamarády neměla, ale vzpomněla si, že se k ní nedávno vetřela (s odkazem na společné známé) nějaká paní Olinka (Sozanská). Tož jí zavolala a požádala ji, zda by v odplatu za prokázané služby v Americe se nemohla tato postarat o dva americké stařečky, kteří shodou okolností mají stejné povolání – totiž dušezpyt.
Olinka ochotně slíbila, ale hned v hloubi své temné duše přemýšlela, jak se z toho vyvléci. Dověděla se, že ten tajemný Focusing se nějak týká práce s tělesnou schránou, a protože jediný člověk, kterého znala a který se nějakou naukou „orientovanou na tělesné prožívání“ (což asi byla biosyntéza) zaobírá, byl její kolega Karlík, hodila péči o dědečky na něj. Karlík, vyhlášený dobrák, se o dědečky skutečně po dobu jejich pobytu staral, vlídně s nimi rozprávěl a z jejich řečí nabyl dojmu, že ten tajemný Focusing je to pravé, co mu ještě chybí ke štěstí. Dědečky jeho zájem velmi těšil, a aby se mu odměnili za jeho péči, pozvali ho k sobě do Kalifornie, a že ho tomu Focusingu vyučí.
Kája se dlouho nerozmýšlel, sbalil si uzlíček a vbrzku vyrazil na cestu. Hned po příjezdu (čirou náhodou) začínala výuka Focusingu v nedalekém Mexiku, a tak chutě vzali Karlíka, aby se této nauce vyučil s ostatními. To se povedlo, ale mělo to malou chybičku, že celá výuka probíhala v jedné z mála řečí, kterou Karlík neznal, totiž ve španělštině. Takže Kája se sice Focusing naučil, ale jen zpola (možno říci blbě), což ale nevěděl.
Milý Karlík chvátal zpět do Evropy celý natěšený, že Focusingu vyučí své kamarády. A tak hned jak dorazil do Prahy, svolal tři (podle něj) důvěryhodné osoby, totiž Jiříka (Tošnera), již zmíněnou Olinku (Sozanskou) a podomka Ivánka (který jediný nebyl dušezpytcem, a proto se mu říkalo Ivánek Hlupáček), naložil všechny do automobilu a odvezl je do dalekého Českého Ráje, do místa zvaného Malá Skála. Tam stál hostinec zvaný Jizera, který jim paní majitelka dala k dispozici za to, že se rovněž bude Focusingu moci učiti. Čtyři dny a noci se těchto pět kumpánů Focusingu učilo a věnovalo. Snažili se loviti v sobě a znásobovat pocity různé s tím výsledkem, že to dopadlo tak, jak to dopadnout muselo – totiž krachem. Olinka, u které jsme vyvolali a zmanipulovali těžký pocit, nás prohlásila za debily a tak jsme to ukončili a se schlíplými ohony se vrátili do Prahy.
Karlík neotálel a hned volal dědečkům o pomoc. Ti se slitovali a poslali do Čech focusingového apoštola – Žanetku, která mluvila naší řečí a snížila se tak možnost zmatení pojmů. A opět se jelo do penziónku na Malé Skále, ale v jiné sestavě: Karlík s fámulusem a nohsledem Ivánkem, Zdeněk (Štandera) a dvě dívenky z Rychnova nad Kněžnou (jména jsem již zapomněl, ale byly mladé a hezké). Strávili jsme tam dva týdny a konečně jsme pochopili a na vlastní kůži si vyzkoušeli, o čem ten Focusing vlastně je. Odvlekli jsme pak Žanetku do Prahy, kde ta dobrá duše vycvičila ještě jednu větší skupinu (v ní byla např. všem nám známá Bára- Matějová).
Nakonec to šťastně skončilo tím, že jsme se se Žanetkou odebrali do Kostelce nad Orlicí, kde se konal první velký veřejný kurz Focusingu. Příznačné je, že se konal v zámečku knížat Kinských, který právě opustil Výzkumný ústav pro chov prasat a kníže se ještě nestačil nastěhovat. Byl to velký kurz, kde přednášel Karlík a my první apoštolové jsme vedli 4 skupiny. Vše vlídně dozorovala Žanetka. Poté, co seznala, že se za nás nemusí stydět, odjela domů.
Tak přišel Focusing do Čech, kde pak rostl a sílil jako Mírové hnutí.
Dobrou noc, rychle zavřete očka a spinkejte. Zítra vám budu povídat o tom, jak přišel praotec Čech na horu Říp.
Ivan Kolář, léta páně 2015
Historie a současnost FOCUSING v Čechách
(… jak to viděl Igor P)
Když se Karel Kopřiva seznámil s focusing, pracoval v Praze v manželské poradně ve Spytihněvově ulici a byl hodně populární osobou. V té době napsal brožuru s názvem „Lidský vztah jako součást profese“, kterou později rozšířil a vydal jako knihu. Já jsem se s focusing a Karlem a s Ivanem Kolářem setkal na semináři, které právě oni dva pořádali v Českém Ráji a později ve Sloupu v Čechách. Karel hodně experimentoval, jak focusing učit. Nakonec se ustálila forma, kterou více méně používáme dodnes. Velkou zásluhou Karla je, že vytvořil základní materiály pro výuku focusing a přeložil k tomu také řadu odborných textů.
(V té době jsem potkal také Karla Hájka, který měl focusing od Miloše Frýby. Nejvíc o rozdílech pojetí biospirituálního focusing a focusing Hájkova pojetí ví Bára Matějová).
Protože byl Karel tak známý v odborné obci, záhy se i focusing stal populární. Prakticky po celé republice od poloviny 90. let probíhaly kurzy focusing v manželských poradnách, pedagogicko- psychologických poradnách a také pro odbornou i laickou veřejnost.
Vyučili se také další lektoři focusing, a tak se v regionech začal focusing praktikovat. Karel se záhy přestěhoval k Náchodu. V Novém Městě nad Metují několik let po sobě probíhala setkání zájemců o focusing v místní praktické škole, kde pro tato setkání byly báječné podmínky – prostory, ubytování, jídlo a rauty. Zájemců bylo tolik, že například současně probíhal základní kurz, kurz provázení focusing, kurz „Focusing znovu“ a setkání praktikujících focusing.
Postupně ale zájem o focusing upadl a z toho ohromného počtu lidí, kteří prošli kurzem focusing, zbyli praktikující pouze jedinci. Z velkých setkání v Novém Městě se stalo setkávání starých známých vždy na začátku června.
V Praze se v současné době o focusing stará hlavně Ivan Kolář a Bára Matějová, v Náchodě – N.M. to byl Karel Kopřiva. Ten ale, k našemu smutku, před několika lety náhle umřel, tak na Náchodsku „zbyla“ Dana Langrová a Lenka Hašková. Ta taky organizuje setkání v Novém Městě.
V Liberci a v Jablonci vznikla „Liberecko- jablonecká sekce“, která se po odstěhování se Jany Hollmanové změnila na „Libereckou“. O tu se stará Igor Pavelčák.
Ve všech centrech působení se pořádají kurzy i nadále a navzájem si jako lektoři vypomáháme, když je potřeba.
Postupně si každý region vytvořil svůj styl a vznikly také nové metodické materiály pro účastníky i pro výuku. Podstata biospirituálního focusing je ale nezměněná.
Současná realita je taková: I když základní filozofie focusing je přínosná sama o sobě, aby focusing přinášel očekávané zisky, musí se aktivně praktikovat. To je nejpravděpodobnější příčina toho, proč tak málo lidí focusing užívá dlouhodobě a proč zájem odborné i laické veřejnosti je povrchní, i když význam pro každého, zvláště v tom, naučit se přijímat sám sebe se vším a rozvinout tělový způsob vnímání, je evidentní.
Nejvíc skupin, kde se focusing v současnosti praktikuje, je v Liberci – celkem čtyři. Jedna skupina je v Praze.
Pertoltice, listopad 2015