Vnímavá přítomnost je tělesný stav, vnitřní nastavení celého organismu. Umožňuje být k dispozici ve smyslu dávání toho nejlepšího, čím disponujeme, a to jak vně, tak také ve vtahu k sobě. Současně také vnímavá přítomnost usnadňuje oddělování důležitého od nedůležitého a pomáhá odlišit hranici mezi vlastní odpovědností a tím druhým a to s pokorou, přičemž se TO CELÉ odehrává v jiné- spirituální – dimenzi bytí. Právě to je tím darem, který nám umožňuje být naplno v přítomnosti ve svém životním poslání a síle, vzdát se dětské slepé lásky a poznat život, jaký je.

Vnímavá přítomnost ve focusing znamená vnímat sám sebe, jestli mě příběh prožívajícího nestrhává- nevtahuje, jestli nemám ambici to prožívajícímu usnadnit, jestli neusiluji o moc nad procesem, nebo dokonce nad prožívajícím.

VP znamená, že se držím struktury a jsem ale také připravený zaregistrovat, když přijde „Komplikace“

VP je také schopnost přiznat, když nevím, co se děje, jakou instrukci mám dát, a sdělit to prožívajícímu, nebo se ho zeptat.

VP pomáhá provázejícímu držet časový limit.

VP znamená, že provázející respektuje a jde tempem prožívajícího, je pozorný k energii sdělování a k přesnému zrcadlení.

Vnímavě přítomný provázející sleduje prožívajícího, co se děje s jeho tělem a výrazem, nevstupuje příliš brzo a rychle do vyjádření nebo tělesného prožívání (pláč) prožívajícího, ale na druhou stranu pozorně vnímá signály „ponoru“ nebo „úletu“, aby PROVEDL prožívaného zpět do bezpečného prostoru pro focusování.

VP u prožívajícího je, když reflektuje docela přirozeně probíhající proces, všímá si i drobných tělesných pocitů, bez souzení sděluje (přiznává si) to, co se objevuje při procesu a autenticky si říká, co od provázejícího potřebuje právě teď.

Pertoltice , 18.11.2018

Úryvek z knihy Lidský vztah jako součást profese, Karel Kopřiva, 1999

Tělo jako zdroj poznání

Primitivní národy poznávací funkci těla znají. Svědčí o tom například dřevěná soška černocha, jejíž obrázek jsem si přivezl z Kalifornie. Černý muž pochází z kmene Šonů v africkém Zimbabwe a údajně právě činí nějaké závažné rozhodnutí: má zavřené oči, jednu ruku položenou na břiše a druhou na hlavě. Propojuje tak „daba (= inteligenci) žaludku“ s „daba hlavy“. Pokud hlava souhlasí a žaludek je také klidný, považuje příslušník kmene Šonů zvolené řešení za dobré.

Obrázek pěkně ilustruje existenci dvou poznávacích kanálů, které máme k dispozici – rozumu a těla. Poznávání světa pomocí rozumu je nám dobře známo, tímto kanálem procházelo takřka veškeré vzdělávání, kterého se nám dostalo. Určitě to není poznání zbytečné a zavádějící. Není však jediné. Ponecháno samo o sobě může být zavádějící. Je zapotřebí, aby se spojilo s druhým, tělesným kanálem poznání.

Zmíněný rituál Afričanů ovšem nic nedokazuje. Skeptický čtenář může právem namítnout, že v kmeni Šonů mají možná i jiné poznávací kanály – dejme tomu, že nasypou zrní na dědečkův hrob, a když do druhého dne zmizí, znamená to, že dědeček si zrní vzal a rozhodnutí schvaluje. Obraťme se tedy raději ještě k vědeckým výzkumům.

Eugene Gendlin (1978), psychoterapeut, výzkumník, a filozof působí na University of Chicago. Spolu s týmem svých kolegů patnáct let zkoumal problém, proč velké procento (podle Gendlina více než polovina) pacientů v dlouhodobé psychoterapii nedosáhne hmatatelné změny v reálném životě. Tým analyzoval tisíce terapeutických sezení zachycených na páskách. Překvapujícím výsledkem výzkumu bylo zjištění že „úspěšní“ pacienti mohou být s velkou spolehlivostí určení už na začátku terapie, na základě záznamu z prvních dvou sezení. To, čím se odlišovali od jiných, kteří už na počátku měli – aniž to věděli oni nebo jejich terapeuti – malé vyhlídky na skutečnou změnu, byl způsob, jakým v terapii mluvili. Různé události a různé lidi, kteří byli součástí jejich problémů, nepopisovali „úspěšní“ jen jako pozorovatelé, nýbrž čas od času vstupovali do pocitového pozadí těchto témat a hledali výstižné vyjádření přímo zevnitř tohoto tělesného cítění, které ono téma uvnitř obklopovalo. Toto neurčité tělesné cítění Gendlin pojmenoval cítěným smyslem (felt sense) situace, osoby nebo události. Je to vše, co v dané chvíli pro nás k určité situaci, osobě či události pocitově patří. Můžeme říci, že je to její „příchuť“, její „odstín“, je to určitý „akord“, kterým ona v nás zní – ale to vše jsou jen přirovnání, vždy jde o pocit v těle. Cítěný smysl není emoce, i když emoce může být jeho součástí. Cítěný smysl je význam, který neseme v těle a který se liší od významu, jenž existuje v naší mysli. Jasným signálem cítěného smyslu bývá, když něco prožíváme a ještě pro to nemáme správně slovo nebo symbol.

Velmi důležité je, že právě v oblasti cítěného smyslu se můžeme měnit, že právě zde je růstový pupen, kde se vyvíjíme. Pobýváme-li u cítěného smyslu, dříve či později se nám objeví pravé vyjádření – výstižné slovo, obraz, symbol, vzpomínka a podobně. V tu chvíli poctíme úlevu, víme, že „to je ono“, a od té chvíle neseme dané téma jinak. Myšlení se propojilo s tělem, daba žaludku se spojilo s daba hlavy. Kvalitativní životní změna se neodehrává jen v mysli, neodehrává se ani v samotném cítění, nýbrž v jejich propojení. Není to odreagovaní afektu (nebo není to jenom odreagování afektu), je to poznání.

Gendlin později vypracoval jednoduchou techniku, jak se ono pobývání u cítěného smyslu naučit a jak je praktikovat. Nazval ji focusing (z anglického focus = zaměřovat, vzít do ohniska). Ukažme si na příkladě, jak takový proces vypadá.

Představte si třeba, že nemůžete usnout. Posadíte se na posteli a zkoušíte pobýt s cítěným smyslem přítomného okamžiku. Je tady napětí v hlavě, hlava je jako přeplněná… (Jaký je to pocit?)…jako… jako když jedno okno nahoře svítí a ostatní jsou temná… (Jaké to vlastně je, když jedno okno svítí a ostatní jsou temná?)… takové divné… nepříjemné… (Kde to je cítit v těle, tohle „divné, nepříjemné“?)… v krku, mám stažený krk… jako by mi bylo něčeho líto… samota… ano, cítím se sám. A tady si dobře můžeme představit bod posunu. Teď jste na to přišli – cítíte osamělost. Nikdo nepřišel, aby vaši samotu ukončil – a přesto se cítíte jinak, volněji než na začátku. Už můžete spát.

Druhý příklad umístěme do pomáhající profese. Představte si, že jste učitelka a dnes se vám do školy vůbec nechtělo. Vzpomínáte na nechuť, který na vás padla, když jste procházela školní branou. Máte hodinu volno, sednete si na chvíli do ústraní a zkoušíte s tím pocitem pobýt:

Bylo to něco na prsou a pak takové napětí v rukách a kolem pusy… (Bylo to víc na prsou, v rukách, kolem pusy, nebo je to všechno dohromady?)… Asi na prsou, takové svírání… jako když se může něco stát… třeba jako ve strašidelném filmu… a to napětí kolem pusy… je to pocit „nechci to“, to je ono, „nechci to“… teď je nejsilnější ten pocit v rukách… jako by ruce chtěly něco dělat, bouchnout do něčeho… no jo, dnes máme poradu, to zase bude těžké to vydržet… ani jsem nevěděla, že mi to tak vadí.

Tady možná ten obtěžující pocit úplně neodejde. Ale paní učitelka se ho dotkla, něco se z něj dověděla, trochu si ho přivlastnila. Určitě je to teď snadnější než na začátku.

Focusing je metoda užitečná pro každého, ale v pomáhající profesi ji oceníme dvojnásob. Máme prostředek, jak se dostávat k sobě, nacházet své těžiště, čerpat energii z kontaktu s našimi skutečnými – byť i negativními – pocity a projasňovat rušivé pocity, které vstupují mezí nás a určitého klienta, žáka, pacienta nebo obyvatele domova.

Únik od nepříjemných pocitů

Paní K. je sociální pracovnice. Jde z práce domů a je otrávená – ještě před odchodem musela vyměnit žárovku v čekárně. Je jich tam šest sociálek, a vždycky to udělá ona. Ostatní už s tím počítají. Některá se bojí elektřiny, jiná se bojí vylézt na židli, další se vždycky nějak šikovně vyhne. Přitom ona je nejstarší a zařizuje ještě plno jiných věcí, od nichž jsou ostatní ušetřeny. Ale nemá cenu se kvůli tomu hádat. Otrávená nálada nepotrvá dlouho – za chvíli začne kolotoč domácích povinností. I doma leží všechno především na ní.

Malá událost zřejmě připomněla opouzdřenou ránu. Kdyby se na svůj pocit soustředila, možná by ji po chvíli zaplavila lítost. Třeba by pocítila, jak jí vadí, že ona se pořád stará o druhé a nikdo se nestará o ni. Uvědomila by si, že to tak bylo vždycky, co si pamatuje. Možná by pocítila intenzivní zlost vůči mladší sestře, od které nikdo žádnou práci nečekal. Silná emoce by s ní možná otřásla, ale dřív či později by se něco posunulo. Kousek rány by se zacelil. Chvilka otrávené nálady by jí přinesla značný užitek. Ona však dala v tu chvíli přednost domácím pracím. Bylo to ušlechtilé? Nebo to byla charakterová obrana, která ji chrání před zlostí.

Přeskočené zpracování

Zamysleme se nad tím, co děláme, když máme špatnou náladu, když se nás něco dotklo či nás někdo zklamal. Některá žena zavolá přítelkyni a všechno jí vypoví. Některý muž si dá pivo nebo panáka. Někdo si jde zaběhat. Jiný se důkladně podívá do ledničky. Je možno vzít prášek, dívat se na televizi, vrhnout se do práce. Kdo se naučil autogenní trénink, může relaxovat. Všechno to mohou být metody účinné, některé z nich jsou dokonce navíc též zdravé či přinášejí užitek. A každá z nich je lepší než otráveně ležet v posteli s myšlenkami střídavě sebekritickými a sebelítostivými. Jedno mají společné: jsou to způsoby, jak se nepříjemného pocitu zbavit, jak od něj co nejrychleji utéci.

Mnohé z našich špatných nálad a zklamání v sobě zahrnují nejen to, co se reálně stalo právě teď. Současná událost mohla zároveň připomenout některou opouzdřenou ránu v naší duši. A nezřídka je reálná, současná újma dokonce jen velmi malá. Síla celé události pak spočívá v tom, že připomněla starou bolest. Unikáme tak před emocemi, které se opouzdřily v době, kdy jsme neměli na víc než na nouzové řešení. V dospělosti potřebnou sílu už obvykle máme, jenže ji nemůžeme použít, když ani nevíme, že něčemu unikáme. Také si bezděčně můžeme vypěstovat závislost na určité metodě úniku: nejen na alkoholu a psychofarmakách, nejen na jídle, ale třeba i na práci nebo na pochvale druhých lidí. I pomáhání lidem se může stát nutkavou, návykovou činností, která má na chvíli odvrátit úzkost z možného setkání s vlastním stínem. Stojí za to stručně převyprávět historku kněze a psychologa Petera Campbella (1993):

Když Campbellova ovdovělá matka zestárla tak, že bylo zřejmé, že nebude moci žít dále sama, našel pro ni velmi pěkný penzion. Jakkoliv bylo jemu, matce i ostatním jasné, že o matku je zde dobře postaráno, trpěl výčitkami svědomí. Návaly pocitů viny řešil zpravidla jednoduše – sebral se a odjel za matkou na návštěvu. To na nějakou dobu pomohlo. Fungoval zde jednoduchý automatismus „vina – návštěva“. Návštěva byla utišujícím prostředkem. V té době se Peter Campbell seznámil s technikou focusing (je podrobně popsána níže) a s její pomocí setrval u návalu pocitů viny. Byl překvapen – objevily se vzpomínky z doby dětství, kdy se cítil rodiči opuštěn, prožil zlost a pocity odporu vůči matce, které patřily do té doby. Poté pocity viny vůči matce ustaly. Nejen to – vzájemná komunikace se odlehčila, objevil se humor, jejich vztah se zlepšil. Na změně, která nastala, získali oba dva.

Gendlin (1964) má pro mechanismus úniku od těžkých pocitů výraz přeskočené zpracování (process skipping). Přeskočené zpracování znamená reakci, při níž automaticky obejdeme nebo zatemníme skutečný pocit pomocí nějakého rigidního vzorce chování, který zdánlivě přináší úlevu, ale ve skutečnosti míjí pravý zdroj problému. Příklady oněch rigidních vzorců chování, které zdánlivě přinášejí úlevu, jsme před chvílí vyjmenovali: může to být telefonování přítelkyni, pivo, jogging, jídlo, práce relaxace či návštěva matky v penzionu pro důchodce. McMahon a Campbell (1991) ukázali, že tento mechanismus leží u kořene závislostí všeho druhu.

Proč se těžkým pocitům vyhýbáme

Obě uvedené historky ukazují, co jiného kromě úniku se dá dělat s nepříjemným pocitem – být s ním. Mnoho lidí má však k takovému postupu vyslovenou nechuť.

Především to odporuje všeobecnému trendu podporovat a oceňovat pouze věci příjemné. Dobré je to, co je sladké, co se nemusí kousat, co lze spustit dálkovým ovladačem z postele – stačí snad tato metaforická zkratka, abychom nenosili dříví do lesa. Právě tato tendence vede k tomu, že občané protestují, když v jejich sousedství má být zřízen ústav pro mentálně postižené. Právě z tohoto důvodu se mnozí lidé raději vyhnou známému, který onemocněl rakovinou. Nechtějí ochutnat, rozžvýkat a strávit hořkou realitu. Život každého člověka je však svou podstatou (tzn. též nezávisle na materiálních podmínkách) i bolestný. Z této skutečnosti se nelze vyvléknout, lze se naučit s tím žít a praktičtější je naučit se s tím žít dříve než později. Někdo se to naučí i oceňovat. Programová snaha udržovat se jen v příjemných pocitech a vyhýbat se nepříjemným je pštrosí politikou.

Jiným důvodem může být obava, aby člověk v sobě nepodporoval tendence ke špatnému jednání. Jestliže cítím zlost, strach nebo otrávenou náladu, mohu se bát s těmito pocity pobývat, abych se snad časem nestal agresorem, zbabělcem či lenochem. To by se mohlo stát, pokud bychom se dotyčnému pocitu oddávali s příměsí vzdoru či sebe zatracení. To by neznamenalo „být s ním“, nýbrž „být s ním je napůl“, být s ním a zároveň ho považovat za něco špatného, tedy: odmítat ho. Opravdu být s nějakým pocitem znamená být u něj přítomen vlídně. A také je důležité nepobývat jen u tohoto izolovaného pocitu, nýbrž vnímat zároveň i právě prožívané a jedinečné „okolí“ pocitu (vnímat celý obraz, v němž je tento pocti namalován – abychom připomněli metaforu z kapitoly o vnitřním světě).

Na tomto místě je potřebné připomenout velký rozdíl mezi pocity a činy. Za činy jsme odpovědní. Za pocity však odpovědní být nemůžeme. Pocity se objevují nezávisle na naší vůli. Když necítíte radosti, můžete ji snad nějak přivolat? Když máte zlost, můžete v tu chvíli způsobit, aby ji nahradil jiný cit? Nanejvýš můžete použít nějaký mechanismus, jak v danou chvíli ztuhnou, necítit nic. Tím zlost neodstraníte, jen ji potlačíte, překryjete.

Pocity jsou přírodní jevy. I nepříjemné a rušivé pocity jsou projevem života. Podobně jako nemá smysl obviňovat bodlák z toho, že píchá a že se z něj nedá připravit salát, je stejně nelidské zlobit se na vlastní zlost a strach za to, že obtěžují a narušují možnost vymalovat si hezký obrázek o sobě samém.

V dlouhodobé perspektivě se špatné pocity změnit ovšem mohou – ale k tomu vede cesta většinou právě jen přes ono „být s nimi“.

Ještě jeden důvod odrazuje od možnosti být s nepříjemným pocitem a otevřít se mu. Je to strach, že malý nepříjemný pocit náš může dovést k emocím, které neuneseme (k velké bolesti, úzkostné panice a podobně). Být s nepříjemným pocitem se pak může jevit jako nebezpečná hra s ohněm. Skutečně jsou v nás ukryty zážitky, které by nás mohly ochromit, kdyby se náhle vynořily v plné síle. Pokud však nepoužíváme nějaké zvláštní postupy, můžeme se spolehnout na dva ochranné faktory: na automatické ochranné působení našeho těla (nadhraniční zážitek se prostě nevynoří) a na naši vlastní schopnost včas rozpoznat, kdy pobývání u nepříjemného pocitu překračuje únosnou mez.

Mimochodem – jak pozná člověk únosnou mez a jak ji odliší od pouhého pohodlného vyhýbání se nepříjemnému? Jeden učitel bioenergetické terapie říkával: „Když při nějaké zátěži máte pocit, že už nemůžete dál, zkuste se uvnitř jakoby lehounce usmát. Pokud to dokážete, je to pro vás pořád ještě únosné.

Změna způsobená uvědoměním

Prožíváme-li špatný pocit například vůči klientovi, jak se takový pocti vůbec může změnit? Co se to děje, když „zůstaneme s ním“? Jak může uvědomění vůbec pomoci? Podíváme se teď na tento proces podrobněji.

Prožitek a jeho vyjádření

Nejprve je nutno upozornit, že léčivé uvědomění nevznikne na základě pouhého logického vysvětlení procesů, které se v člověku odehrávají. Dejme tomu, že by k oné sociální pracovnici, která vyměňuje žárovky a stará se o všechny lidi kolem, přišel kolega psycholog a řekl by jí: „Už se na to nemohu dívat, jak se honíš, určitě v sobě potlačuješ lítost nad sebou, ani bych se nedivil, kdybys v dětství doma také všechno oddřela sama, možná jsi měla sestru, která nedělala nic, a tys jí záviděla…“ Nejpravděpodobnější je, že by si řekla něco jako: „Aspoň někdo si všiml, jak to mám těžké. A musí to být dobrý psycholog, když uhodl, jak to bylo u nás doma mezi mnou a sestrou. To dětství se na mně zřejmě opravdu podepsalo.“ Možná, že by pak své jednání méně vyčítala sobě a víc by se v duchu zlobila na rodiče. Vzala by tedy některé důležité okolnosti svého života více na vědomí, ale její pocit by se nejspíše neproměnil.

Skutečná, byť třeba jen velmi dílčí, drobná změna prožívání musí vycházet zevnitř prožitku. A celou tu práci nemůže udělat nikdo zvenku a předat ji na jako hotovou věc. Musí ji provést

sám prožívající. Psycholog a psychoterapeut Eugene Gendlin (1978) prokázal, že důležité poznání je ukryto v pocitu, který v sobě kolem té či oné situace neseme. Je tam však rozptýleno, je neurčité, neuchopitelné. Když u takového pocitu setrváme a jsme přitom vůči němu otevření (nebráníme se mu, neváháme, jestli s ním být, či nikoliv, nesnažíme se ho změnit) a necháváme ten pocit „reagovat“ na slova nebo obrazy, které nás napadají (nebo které nám někdo druhý nabídne) jako možné vyjádření tohoto pocitu, pak po nějaké době pocítíme některé vyjádření jako výstižné. Pocit dostává tvar. V určitý moment cítíme, že „teď už to máme“ – tvar se uzavřel do smysluplného celku. V tu chvíli dojde k drobné alchymické proměně a pocit je jiný, než byl na počátku. Zpět se to už nevrátí.

Vnímavá přítomnost

Aby došlo k této přeměně pocitu na základě uvědomění vyvěrajícího zevnitř prožitku, je zapotřebí, aby člověk byl u svého prožívání plně přítomen, aby byl vůči němu otevřen, aby s ním nebojoval. Takovéto naladění subjektu vůči objektu nazývají kalifornští kněží a psychoterapeuti McMahon a Campbell (1993) vnímavou přítomností („caring-feeling- presence).

Když nějaký prožitek odmítáme, protože se za něj stydíme, bojíme se ho, vyvolává v nás pocit viny, odpor, nebo se od něj odvracíme, protože bolí, můžeme jen těžko zachytit jemné předivo pocitů, z něhož vyrůstá pochopení významu tohoto prožitku pro nás. Odmítaný pocit nám „nic neřekne“, protože nejsme „v něm“, nýbrž se nacházíme „vně“ tohoto prožitku.

Naše odmítané pocity jsou na tom podobně jako odmítané děti. Představte si, že máte několik dětí a jedno z nich vám nedělá žádnou radost – neučí se, je líné a pasivní, pere se se sourozenci, nechce jíst nebo si nechá od každého všechno líbit. Zlobíte se na to dítě, stydíte se za ně, bojíte se, že to takto zůstane. Dítě vycítí, že vám vadí, a bude dál vůči vám uzavřené. Bez nějakého záměru, prostě se neuvolní a neotevře. Má-li se zde něco změnit, nezbude, než abyste to dítě přijali za své takové, jaké je. I se všemi vážnými nedostatky, které vás bolí. Nejde zde o to, že byste se s jeho nedostatky smířili v tom smyslu, že byste se vzdali snahy působit k jejich odstranění. Jde o přijetí v tom smyslu, že i kdyby se to dítě naneštěstí nezměnilo, budete ho brát pořád za vlastní. Také to znamená, že se o dítě s poruchou zajímáte stejně intenzivně, a vaše oči a uší jsou vůči němu stejně vlídně otevřené jako vůči těm dětem, které vám dělají více radosti. Když budete takto u něj vnímavě přítomni, dříve či později vám něco důležitého o sobě dá najevo. A totéž platí pro váš vlastní odmítaný pocit.

Když jste u těžkého pocitu naplno přítomni, když jste vůči němu otevřeni a nebráníte se mu, přináší to kupodivu úlevu, a nikoli zhoršení. Další úlevu přinese okamžik, kdy z tohoto pocitu vykrystalizuje porozumění vyjádřené symbolem. Avšak pobývat s pocitem, který zároveň silně odmítáme, je trýznění, rýpání se na okraji rány, není to ani přijetí, ani odmítnutí. V takovém případě bývá lepší nesnažit se o porozumění a naučit se s těžkým pocitem prakticky zacházet, tak aby obtěžoval co nejméně.

Wilhelm Reich kdysi o strachu a bolesti poznamenal, že největším problémem nejsou tyto emoce jako takové. Daleko horší je strach ze strachu a strach z bolesti.